Tajemství úspěchu dlouhokrkých dinosaurů
Sauropodi se svými obrovitými těly, sloupovitými končetinami a dlouhými krky a ocasy patří hned po Tyrannosaurovi k nejtypičtějším znázorněním dinosaurů, které si běžný člověk dokáže představit. Tito živočichové patřili mezi největší zvířata, která kdy chodila po povrchu Země. Co však bylo příčinou jejich celosvětového rozšíření? Odpověď přináší kostra jednoho z nejstarších zástupců této skupiny objeveného v Brazílii, jehož jméno zní Macrocollum itaquii.
Macrocollum ("dlouhý krk") byl přibližně 2 metry vysoký a 4 metry dlouhý býložravý dinosaurus. Na rozdíl od svých pozdějších příbuzných se pohyboval pouze po zadních končetinách. Žil v období triasu před zhruba 225 miliony let. Ve své době patřil mezi největší dinosaury v dané oblasti. Do té doby totiž dinosauři dosahovali délky maximálně 1 metr. Macrocollum měl však jednu výhodu, která ho spojuje s jedinými dnes žijícími dinosaury - ptáky. Jeho obratle, kosti tvořící páteř, obsahovaly vzdušné vaky, které značně odlehčovaly hmotnost těla a zároveň mu umožňovaly dorůst do větších rozměrů.
Donedávna bylo známo, že tyto obratlové dutiny byly tvořeny buď drobnými dutými komůrkami nebo houbovitou kostní tkání. Vzdušné vaky u tohoto dinosaura byly však tvořeny přechodným typem, který kombinoval vlastnosti obou doposud známých typů. Také skutečnost, že se nacházely v oblasti bederní páteře, zcela změnila původní teorii o vzniku vzdušných vaků, kdy se předpokládalo, že se nejprve vyskytly u krčních obratlů. Vaky v oblasti krčních obratlů jsou všal známé až u dinosaurů, kteří se objevili o 35 milionů let později. Existují však nálezy dinosaurů, kteří měli vzdušné vaky v oblasti krku a zad, avšak zcela jim chyběly v oblasti beder. Z dosavadních poznatků tak vyplývá, že vývoj vzniku vzdušných vaků, který pomohl dlouhokrkým dinosaurům k jejich velikosti, neprocházel přímočarou cestou a docházelo k různým experimentům, dokud se neustálil konečný systém, při kterém vzdušné vaky vedly od krku až po ocas.
Zdroj obrázku: wikipedia.org